Pokud srovnáme naše návyky s návyky našich prarodičů, ve většině případů zjistíme, že se hodně liší doba, kdy vstáváme a kdy chodíme spát, a čas, kdy do postele uléhají naše babičky či dědečkové. Vědci předpokládají, že tyto rozdíly jsou jakýmsi návratem k době, kdy naši předkové spali v buši či někde v divočině a kdy byli po západu slunce vystaveni predátorům a jiným konkurenčním skupinám lidí.

Nejnovější studii publikované v magazínu Proceedings of the Royals Society B  vědci naznačují, že tato změna spánku zajišťuje, že je vždy alespoň jeden člověk vzhůru, když jsou ostatní nejzranitelnější - tedy například při spánku. „Hlídací hypotéza“ je založena na tom, jak některá zvířata, třeba surikaty, mají vždy jedince, který je na pozoru a vyhlíží dravce, zatímco zbytek skupiny klidně spí.

Většina pokusů se spánkem na lidských subjektech je prováděna v dobře kontrolovaných laboratorních podmínkách, vědci z University of Toronto ale vyrazili do terénu a sledovali spánek jednotlivých příslušníků etnické skupiny Hadzů žijících v Tanzanii, kteří stále žijí jako lovci a sběrači. Tým vědců dal 33 členům jednoho kmene spánkové monitory a sledoval jejich spací návyky více než 20 dní a nocí.

Ukázalo se, že za dobu více než 200 hodin spali všichni členové kmene současně jen 18 minut. V průměru bylo v jednom okamžiku na stráži asi osm jedinců. Tým také objevil fascinující rozdíl mezi spánkem mladých a starších Hhadzů. Ukázalo se, že mladí lidé jsou s větší pravděpodobností „noční sovy“, zatímco jejich prarodiče jsou často „ranní ptáčata“.

„Vědci se domnívají, že jedním z důvodů je, že jejich úkolem je postarat se o vnoučata,“ vysvětluje spoluautor studie David Samson. „Naše hypotéza je, že jejich chování jako „ranních ptáčat“ a kratší doba spánku souvisí s tím, že starší lidé slouží jako strážci v době, kdy ostatní spí. Z tohoto důvodu je důležité mít v takové populaci lidi všech věkových kategorií.“