Vztahy jako z pohádky? Jak to bylo doopravdy s láskou a manželstvím ve středověku?

Kdo by neznal romantické příběhy, kdy se statečný a ušlechtilý rytíř dvoří sličné a krásné panně, popřípadě pohádky o tom, jak udatný princ vysvobodí zakletou princeznu polibkem z pravé lásky. Středověký člověk, či spíše žena, by si asi povzdechl, jelikož toto jsou většinou až představy romantismu 19. století. Ač bylo dvoření se dámě či sňatek do určité doby formalizované ku důstojnosti a cti jak muže, tak ženy, jednalo se spíše o čistý pragmatismus než romantiku.

Přidejte svůj názor 4 komentáře

Historie, ilustrační foto

Představy o idealistickém manželství plném nehasnoucí lásky, která potrvá navždy a která vznikla mezi udatným rytířem a krásnou pannou, jsou opravdu jen pohádkové a se středověkou realitou nemají nic společného.

Role manželství, především ve vyšší společnosti, byla prioritně politická, tedy pragmatická. Jednalo se o strategicky promyšlené a výhodné sňatky mezi vládnoucími dynastiemi. Ač by se dal vztah každého královského páru posuzovat individuálně, je faktem, že král byl především nositelem jména rodu a pánem řádu, ochráncem míru a stability země. Žena naopak byla především mocenským pojítkem a rodičkou, která měla svému manželovi zajistit mužského potomka, tedy následníka trůnu a pokračovatele rodu.

Žena, bude-li řeč o ženách z vyšších společenských kruhů, tak měla v podstatě na výběr ze dvou možností – buďto se oddat církvi coby jeptiška či abatyše a prožít tak život v panenské čistotě, nebo se provdat a celý život rodit děti svému muži. Ovšem tato volba byla do určité míry omezená a to lokálně i časově. Ne všude a ne v každé době v rámci středověku, měly ženy takovou volbu. Hlavní slovo měli rodiče, respektive otec.  Své děti mohl dobře používat jako pomyslné šachy na politické šachovnici a dcery se tak stávaly pojítkem mezi významnými rody za účelem rozšíření moci dynastie, popřípadě za účelem smíru a dobrých vztahů. V této věci je dobré dodat, že nejen dcery, ale i synové měli svou manželku často předurčenou a tudíž není divu, že manželství nebyla vždy šťastná. Spíše než o společném soužití se dá mluvit o žití vedle sebe. To je ale velmi ovlivněno dnešním úhlem pohledu, středověký člověk na tyto věci hleděl trochu jinak a více vnímal svou roli na „pozemském světě“ z vůle boží.

Boží vůle byla jasná, muž měl zajistit a chránit svou ženu a rodinu, žena měla naopak muži dát potomky, především mužské a starat se o domácnost. V rámci hierarchie však stál muž nad ženou. Tomu bylo podřízeno téměř vše, tedy život před manželstvím i po něm. Zatímco od ženy, respektive dívky, se do svatby očekávalo panenství, od muže se naopak očekávalo, že již nějaké sexuální zkušenosti bude mít. Případná ztráta cti se vždy více trestala u žen, než u mužů, stejně tak to bylo i s nevěrou, která pro ženu znamenala potupu a de facto pohromu, zatímco muž se mohl například vyplatit. Podobná nevyváženost byla též v otázce vdovství, jelikož pokud se žena opět vdala, mohla ztratit původní věno či část renty, která ji plynula z nabytého majetku během manželství, naopak muž nepřicházel o nic.

Hlavním rozdílem ve věci manželství je ovšem fakt, že jej netvořila láska – která ovšem mohla někdy vzniknout a oba ještě více spojit – ale především rodinné či dynastické smlouvy a politické zájmy. Manželství bylo posvátnou věcí uzavřenou v ideálním pojetí za účelem spojení dvou lidí a zplozením potomků, prakticky však šlo o již výše řečeno politické a diplomatické záležitosti.

Sňatek býval někdy dohodnut a stvrzen ještě před narozením samotného dítěte, popřípadě krátce po jeho narození. Často se stávalo, že novorozeňata byla v náruči svých otců a králů zaslíbena či zasnoubena. Vhodnou dobu na svatbu v tomto období byl věk kolem 10 let, respektive v rozmezí od 4 do 18 let.  

Příkladem, který mluví za vše zvýše zmíněné, může být osoba Přemysla Otakara I. Ten si nejdříve vzal Adlétu Míšeňskou, ovšem následně si z prozíravosti v rámci politiky a diplomacie vzal Konstancii Uherskou, přičemž svou bývalou manželku, následně nepotřebnou, zapudil, stejně jako prvorozeného syna Vratislava.

Jiným příkladem může být Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Z čistě dynastických důvodů, se oba vzali z vůle svých rádců a zástupců v roce 1310. Elišce tehdy bylo už 18 let, zato Janovi 14 let. Obdobný případ se stal u jejich syna Karla IV., který byl zasnouben a následně oženěn ve věku 7 let s teprve šestiletou Blankou z Valois.

Vstupte do diskuze (4)
Google+ Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

Revoluce v potravinářství? Vědci chtějí stříkat čárové kódy na maso

15.08.2018 07:58 Londýn - Čárové kódy by v budoucnu musely být pouze na obalech potravin. Vědci hledají způsob, jak…

Nemocniční dezinfekce jsou k ničemu? Vědci varují před problémy, které…

14.08.2018 15:38 Ten zápach dezinfekce, který se šíří po každé nemocnici, všichni dobře znáte. Možná už ale nevíte,…

"A přece se točí." Jak opravdu to bylo se slavnou větou Galileo Galilea?

14.08.2018 15:33 Aktualizováno Církevní dějiny jsou doprovázeny nejrůznějšími konflikty – ať už šlo o vymezování kompetencí se…

Kongo zahájilo experimentální léčbu eboly. Vědci vzali smrtícímu viru…

14.08.2018 14:34 Kinshasa - Nové případy eboly se v provincii Severní Kivu v Kongu objevily na začátku srpna a…

Související:

Zprávy odjinud

Právě se děje

Další zprávy

Nejčtenější z Tech+

reklama
reklama